I válka přináší ovoce – část III

 

Nevěděla jsem, co si mám myslet. Po zbytek směny už z malého skladu nevylezl. Sobotní směnu jsem měla pouze krátkou do tří odpoledne. Jenom přeci byl víkend a trávit ho na hlaváku mi nepřišlo úplně správný, i když jsem to tam měla ráda. Hlavně doma nás čekala rodinná oslava, tak jsem ten čas strávila s nimi.

Pokaždé od 15:00 přichází nová směna, předáváme si sektor občerstvení a vyměňujeme si navzájem informace o dnešní službě. Poté hned odcházím k registraci odevzdat vestu, Tereza si mě odškrtává a já pospíchám na rychlík v 15:08 směr Smíchovské nádraží. Cestou potkávám maminky posedávající s dětmi v útrobách chodeb nádraží. Většinou se jedná o uprchlíky žijící na nádraží více než čtrnáct dní. Mezitím, co už sedím ve vlaku mi píše Petra ohledně dalších směn. Domlouváme se na úterý od 18:00. Já už teda měla zapsaný směny na dva týdny dopředu.

Po odpočinutém víkendu nastupuji v 9:00 ráno na směnu. Vše začíná klasickým registračním kolečkem s Terezou, překvapila mě novu informací. Prý dobrovolníkům dochází síly a mají své osobní povinnosti, takže nádraží momentálně trpí nedostatkem dobrovolníků. To jsem osobně pocítila kolem půl jedenácté dopoledne, když za mnou přišla koordinátorka Hanka, jestli bych nemohla jít uklízet noclehárnu ve vyšším patře. Já nevěděla, jak to tam vypadá, ale souhlasila jsem. Vzala jsem si věci a postupovala po schodech do nejvyšších komnat Fantovy kavárny. No první, co vidím jsou dveře Českých drah. Uvidíme dál. V úzké chodbě po mé pravici se nacházely velké haldy dek s prostěradly. Vydala jsem se doleva, kde se nacházela šatna, kuchyňka a velký zdobený sál. Ten dříve fungoval jako divadlo. Přicházím do sálu, kde mě vítají další dvě dobrovolnice. Přičemž první se zděsím lůžek, těch tam bylo kole sedmdesáti. Ptám se dobrovolnic, že jsem zde úplně poprvé a nevím, co mám dělat. Jedna mi vysvětluje…„ Támhle si vezmi dezinfekci, každé z lůžek vydezinfikuj a natáhni nové igelitové prostěradlo, poté na to dáš látkové a k tomu deku.“.. Nanosila jsem si deky z chodby, které jsem hned ze začátku potkala, jenže každá deka měla kolem 5 kg. Jak byly těžké, tak já unesla maximálně tři. Když jsem si nanosila deky, přišla na řadu látková prostěradla. Naštěstí byly balené po deseti, ale vůbec netuším , kde takový skvost našli. Prostěradla byla nově zabalena s cedulkou a rokem výroby. Nejprve jsem si myslela, že špatně vidím…. rok 1987. Cože je momentálně za rok?!

Vzala jsem dezinfekci, hadr a čistila jedno lůžko za druhým. V tom krásném sále bylo nedýchatelno, radiátory jely na maximum. Ano byl duben a na Hlavním nádraží se stále topilo. Otevřely se okna, aby se udělal průvan. Já pořád hlídala čas a chtěla jít už dolů, ale stále přede mnou byly nevyčištěné lůžka. Dneska mě čekaly ještě další dvě směny v občerstvení do 18:00. Před dvanáctou konečně přichází nové dobrovolnice do noclehárny a střídají nás. Zničená odcházím po točitém schodišti dolů a v občerstvení mě čekají dvě dobrovolnice. Mezi nimi malá Slovenka, první čím mě zaujala byla její výška. Mimochodem jmenuje Iveta, ale představila se mi jako Ivetka. Ivetka, malá, hubená, blonďatá, ale když promluvila dokázala být přísná. Na venek vůbec, tak nepůsobila. Dokázala se zapojit bez jakéhokoliv vysvětlení. Já si jí nikdy nevšimla, ale jako dobrovolnice už chodila delší dobu, jen ale do sektoru ubytování. Další dobrovolnice se mě ptá: ,,Ty jsi Ukrajinka nebo Ruska, že si s nimi dokážeš popovídat?“…. Odvracím, že ne, jen jsem se učila ve škole. Nechápavě na mě kouká, kdo si v dnešní době vybírá dobrovolně ruštinu. Ivetka mluvila také rusky, takže jsme se navzájem doplňovaly.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se střídají směny hasičů. Lehce jsem doufala, že by mohl přijít. Nepřišel. Od pražských hasičů přišli dva, který jsem nikdy neviděla. Hubený prošedivělý starší chlap, vstoupil do nádražní čekárny s úsměvem od ucha k uchu. Ruce v kapse, kráčel pomalu, všechny si v hale důkladně prohlédnul vykulenými oči a vystřídal stávající směnu. Byl nepřehlédnutelný, když měl na sobě oranžovou vestu, velitel zásahu. Přišel do občerstvení, zkontroval situaci, ale stále byl vysmátý. S Ivetou jsme se na sebe nechápavě podívaly, co to mělo být.

Občerstvení bylo neustále v obležení dětí, který trávily čas v hale. Většinou se jednalo o známé firmy. Rodiny, který měly maďarské občanství a nemohly dostat vízum strpění. Pro děti tato situace byla náročná, ze staré čekárny si udělaly hřiště. Jezdily na odstrkovadlech, kopaly si s míčem nebo chodily neustále do občerstvení pro nový, nový kelímky s pitím, které poté byly vždy rozlité na zemi. Nakonec se stanovilo pravidlo, bez doprovodu rodičů nic nevydávat. Ony dokázaly přijít i s rodiči několikrát po sobě a jak moc sladí, tak cukr rychle ubýval. Odcházím do skladu pro cukr, kde narážím na staršího prošedivělého hasiče. Ten mi s úsměvem říká: ,,No Alexandro nedám ti cukr, oni moc sladí.“ Nakonec dal, jen tročku do talířku. Když jsem se s tím vrátila, holky nechápavě koukaly. Hned jsme se toho s Ivetkou ujaly a dávaly jim opravdu jen jednu lžičku.

Já byla taková, že jsem nedokázala vydržet na jednom místě, pohybovala jsem se po celém nádraží, ale primárně mé místo bylo v občerstvení. Oni využívali mé ochoty. Jiný dobrovolníci, co měli na starosti pomoc uprchlíkům se orientovat po nádraží nebo jim vysvětlit, kde se nachází humanitární pomoc, moc své úkoly neplnily. Nechci kritizovat, ale cigaretového času měli stráveného více než dobrovolničení.

Blížil se konec směny, loučím se s Ivetkou a doufám, že se ještě uvidíme. Dnešek byl velice náročný, ale zpříjemněný skvělými dobrovolnicemi. Odcházím od stánku s registrací a zastavuje mě starší hasič, říká mi: ,, Alexandro doufám, že jim toho cukru moc nedáváš?“…odpovídám: ,, Já už jdu domu, je mi to jedno kolik dostanou cukru.“ Vycházím z nádraží prosklenými dveřmi přímo na nástupiště a odcházím na vlak. Procházím kolem dětí, který si hrají na eskalátoru, hned je okřikuji, aby se vrátily dovnitř za mámou. Hrát si na nástupišti není vhodné místo pro děti. A dál pokračuji na svůj spoj. Ve vlaku, přemýšlím, co mi vlastně dobrovolničení všechno dává… Přijde mi, jak kdybych se znovu narodila a začala věci vnímat úplně jinak. Nikdo mě neznal, nepomlouval, brali mě takovou jaká jsem a hlavně byla to společnost lidí, kteří celou situaci vnímali podobně.

Zítřejší směnu mám s Petrou, se kterou se uvidím, až v průběhu dne. Já mám samozřejmě směnu od 12 do 18 hodin. S tím, že se ke mě přidá kolem třetí hodiny odpolední.

Dnes jsem jela metrem, procházím Sherwoodem před nádražím, kde na lavičkách místo bezdomovců potkávám velmi početné rodiny ze Zakarpatí. Většina tváří mi byla velmi povědomá. Z vestibulu vyjíždím eskalátorem k Fantově kavárně a dávám se doprava. V chodbě vedoucí do staré čekárny vidím, jak rodiny mají roztažené deky a spolu se svými zavazadly vegetují na zemi. Pro změnu, každým dnem je na nádraží větší a větší počet uprchlíku žijící na hlaváku. Klasicky směna mi začíná už na registraci u Terezy, která mě vítá s úsměvem, což dokáže pěkně nakopnout. Odpolední směna probíhala jako vždy, jen jídla je každým dnem méně a méně. Toasty se dávají jen jednou denně, ale ti co bydlí na nádraží toto pravidlo nechápou. Supermarket je úplně někde jinde. Ve tři přichází Petra, konečně někdo s kým jsem si také rozuměla. V některých oblastech mi přišla dost hrrr, o tom jsem se přesvědčila minule. Já se modlila, ať nemá dneska službu trpasličí hasič, to bych to na hlaváku mohla rovnou zabalit a jít domů. Petra by se toho rychle chytla… Koukám na čas a blíží se výměna služeb hasičů. Dnes tu byl menší  hasič přezdívaný Kony v šedém tričku, na mě působí lehce zakřiknutě, jelikož smát jsem ho ještě neviděla.

Přichází čas střídání…Prosklenými dveřmi z Magistrály, přichází vysoká osoba s naraženou kšiltovkou. Je to on. Střídá se, se stávajícím hasičem Konym a předávají si informace. Petra hned „Pana hasiče“ zdraví, nechápavě koukám. Tím mi i dochází, jak se jmenuje. Za chvilku přichází „Pan hasič“ za námi do občerstvení. Zdravím, ale nějak nejistě. Petra se hned pouští do rozhovoru. Z probíhající komunikace zjišťuji, že se už znají. Petra sršela vtípečkami o rychlovarné konvici a o své spolubydlící, neměla jsem ponětí o čem mluví. Jenže bylo potřeba pracovat a ne se vykecávat…..Haha, nebylo potřeba… Já se jen moc nezapojovala do konverzace, když jsem pořádně nevěděla o co jde.

„Pan hasič“ se mě ptá: ,,Co to, že mluvíš rusky?“ Odpovídám: ,,Ve škole, buď byla na výběr němčina nebo ruština, a já si vybrala ruštinu.“ Chvíli mlčel a poté se mě znova ptá: ,,No a co máš vystudovanýho za školu?“ Odvracím: ,,Železniční.“ Podivně se podíval… To je pokaždé, když se mě někdo zeptá na školu. Nechápou, jak holka může mít vystudovanou dopravní školu. Petra si šla zapálit…

   Pokračování v dalším díle…