I válka přináší ovoce – část II

 

… Na hlaváku jsem trávila spousta času, nevadilo mi to, ale také přišel čas si odpočinout. Mamka jela pracovně do Ostravy, sbalila jsem kufr a odjela s ní. Ráno jsme procházely vestibulem na nástupiště k vlaku a já věděla, že tady chci zůstat, přičemž si vzít směnu. Nešlo to, měla jsem koupenou jízdenku a cesta do Ostravy se velmi táhla. Mé myšlenky byly stále na pražském UA nádraží, v kterých figuroval i on.

Po příjezdu do Ostravy přišlo zděšení, netušila jsem, kde se vůbec nacházím. Toto nemůže přece být Ostrava. Město, kterému je nenašla pochopení, ostravský systém šel plně mimo mě. Normálně nemám problém se zorientovat v evropských metropolích, že mě zaskočí Ostrava jsem netušila. Já nevěděla, jak si mám ani koupit jízdenku na trolejbus. Pro mě úplně jiný svět, těšila jsem se zpět domů. Naštěstí jsem zde strávila jednu noc a stačilo. Při zpáteční cestě pendolinem se ve vlaku nacházela velká část uprchlických rodin z Ukrajiny mířící do Česka. Na to, že každý víme, co se děje na Ukrajině jsem očekávala vůči nim  slušné chování od personálu soupravy. Před námi seděl starší manželský pár, jenž každý z nich měl malé zavazadlo, které by jinému nestačilo ani na dva dny. Manželka stále telefonovala se synem, pokaždé uronila nějakou tu slzu, manžel ji pokaždé objal a ona si položila hlavu na jeho rameno. Cestovali z východní hranice Slovenska, cesta trvá cca 8 hodin, kdy během jízdy dostali od personálu malou vodu 0,3 l. Když pan manžel požádal stevardku o další, ona vytáhla kasu a on zase peněženku. Neměl ani korunu, ani platební kartu. Palubní zaměstnankyně se sebrala, vzala vozík , tlačila ho dál ve vlaku. Manželskému páru jsme daly naše nové vody, které jsme nepotřebovaly. Jejich děkování mě usvědčilo, že pomáhat je priorita, už díky tomu pocitu, co člověku dostane. Cesta utekla poměrně rychle, ale za Kolínem vlak hlásil…Následuje stanice Praha – Libeň….. Ve přední části vagonu seděly tři maminky s dětmi, které když slyšely Praha, začaly se zvedat a pakovat věci. Nemohla jsem je nechat jen tak, vstala jsem a šla jim v ruštině vysvětlit,  že následující stanice není Hlavní nádraží. V Libni by jim nikdo nepomohl. Počkala jsem s nimi dokud nedojedeme na hlavák, kde už na ně čekal velitel jednotky, aby jim pomohl z vlaku. Vystoupila jsem z vlaku a cítila energii nádraží. Byla jsem neuvěřitelně natěšená na zítřejší směnu a doufala, že tam potkám „Pana hasiče“, který uvízl v mých myšlenkách.

Ve čtvrtek mě čekala směna od 18:00. Na každou směnu jsem přicházela s úsměvem přímo k registraci, kde seděla příjemná dobrovolnice Tereza. Ta už mě tak dobře znala, viděla, že přicházím, hned mě zapisovala a přímo věděla kam.  Úsměv jsem ztratila cestou do občerstvení, jelikož jsem viděla novou směnu SŽDC hasičů. Bože! Dva nový hasiči, jeden menší než já. Přivítal mě na směně se slovy ,,Občerstvení se doplňuje, jen když my se dojdeme zeptat“. Do háje, proč se najednou mění zavedený systém. Ten černovlasý se snažil pomoc s čímkoliv, ale hlavní slovo měl trpasličí hasič. Kdyby bylo po něm, tak jim nedáváme nic. Zbytek směny nechápal, co se tu děje. Byli rádi, když mohli ve 21:00 odejít domů. Já měla zapsanou i další službu od 21:00 do 23:30, netušila jsem, že tady budu s trpaslíkem. Přidali se ke mě ještě dvě dobrovolnice (Petra a Marcela) + dobrovolník Tomáš. Trpasličí hasič opět přivítal novou směnu a nám holkám říká: ,,Princezny, my hlídáme, jestli vám něco došlo“ poté dodal na mě ,,Princezno, tobě už nemusím nic vysvětlovat“ Co mi má nějaký cizí chlap má říkat princezno, dělalo se mi špatně. Celý večer jsem se mu snažila vyhýbat. Jenže se toho chytla Petra, která nás svým humorem začala dávat dohromady. Podle ní, kdybychom měli svatbu, tak on si musí stoupat na špičky, aby mi mohl dát pusu. Nebo kdybychom šli do kina, tak ušetříme za lístek, on si koupí dětský. Nechtěla jsem to poslouchat, bohužel směna trvala tři hodiny, nechtěla jsem tam být. Petra s Marcelou se v rýpání úplně našly. S Petrou jsem si docela sedla, nadalo se s ní pěkně povídat, pokud do mě teda nerýpala s trpasličím hasičem. V mých myšlenkách se pořád pohyboval „Pan hrdina“ nezajímal mě nikdo jiný. Nikomu jsem nic neříkala, nechala jsem si to pro sebe. V noci pro mě přijel brácha, abych nemusel jet sama MHD.  S Petrou jsme se domluvily na další směny.

Další den jsem ani neměla zapsaný směny, až sobotní. V sobotu jsem jela vlakem na hlavák, ze Smíchova je vlak v cílové stanici vlak během 6 minut. Přicházím bočním vchodem a koho nevidím, správnou směnu hasičů. Přicházím na registraci, kde mě opět vítá s úsměvem Tereza, která mi podává vestu s izolepou, abych si udělala jmenovku. A říká mi ,,Opět do občerstvení?“ s úsměvem ji odpovídám: ,,Ano, beze mě by to tam asi nefungovalo.“ Zrovna bylo období oběda, takže připravit toasty s paštikovou namázkou, sýrem a paprikovým salámem a k tomu kelímek piškotů. Žádný rozdávací systém, zde nefunguje. Najednou z malé místnosti nazývané sklad vychází hasič. Ano je to „Pan hasič“. Přišel se zeptat, kolik budeme chtít donést toastu. Tím, že já nevěděla kolik mu je, tak jsem mu celou dobu vykala. On mi samozřejmě tykal. Při odchodu mi říká: ,,Pozdravují tě ze skladu“ netušila jsem kdo. Má odpověď zněla….,,Nevím, kdo mě zdraví, ale že taky zdravím…“

Jak jsem už říkala spotřeba jídla byla opravdu enormní, že i potravinová banka takový nával nezvládala. Ale pořád podle jiných dobrovolníku bylo jídla stále málo. Jen někteří nechápali, že hlavní nádraží je mezistanice a první pomoc, ne humanitární. To ostatně nechápali i uprchlíci, kteří v Praze žili už nějaký ten pátek a stále si chodili pro jídlo na hlavák. Naštěstí jsem si jejich obličeje pamatovala a snažila jsem se pokaždé zasáhnou. Možná jsem místy byla na ně přísná, ale určitý pravidla se musí dodržovat. Oběd jsme spolu s dalšími dobrovolníky rozdali, i když bylo opět vidět využití žádné kontroly, vše se rozdalo. Stane se, že nevyjde na všechny. Ti, co tráví čas na nádraží nechápou, že tady není žádná restaurace.

Všeobecně je známo, že Ukrajinci milují velmi sladký čaj, čehož jsem si všimla, když do malého kelímku dávali deset lžiček cukru. Jejich rychlým tempem nám docházel čaj. Vidim, jak má „Pan hasič“ namířeno z nástupiště rovnou do skladu. Za chvilku jsem sebrala várnici s tím, že by mohl uvařit čaj, jenže já na něj narazila, jak stojí před zavřenými dveřmi bez klíčů. On na mě: ,,Nemám klíče, kluci jsou na pátém nástupišti“… a já, že počkám. Vrátila jsem se do zpátky do občerstvení a on přišel za mnou. Nevěděla, jsem, co mu mám říct, tak ze mě vypadlo ,,To nemůžete tou svojí zázračnou vysílačkou někam zavolat?“…. On mi odvrátil ,,Já to zkoušel, dělají, že mě neslyší“ Chvilku se mnou v občerstvení pobyl, a pak mu kluci otevřeli. Za pár minut jsem naběhla do skladu s várnicí, jestli mi neudělá čaj. Jeho reakce mě dost překvapila… Z jeho úst znělo: ,,Mě nebaví dělat neustále ten zasranej čaj“. Já stále mezi dveřmi, jak opařená a nevěděla, jak reagovat. Radši jsem odešla. Várnici s čajem mi donesl do občerstvení a já opět za pár minut byla ve skladu pro cukr. Ptám se ho:,, Můžete mi prosím dát cukr, já už jsem tady tak často“ a opět svou odpovědí překvapil: ,,Tak tady zůstaň a oni ať dostanou klidně cukrovku“…. Jako, že bych vám to tady zpestřila, odvrátila jsem.  Odpověděl mi: ,,Klidně mi tykej a jo támhle ti dva tě pozdravovali“. V životě jsem ty dva na hlaváku neviděla, pozdravila jsem je zpětně a šla do své občerstvovacího sektoru…

                                                      Pokračování již brzy…