I válka přináší ovoce – část IV

  Mezitím, co Petra byla pryč, tak „Pan hasič“ odešel zpátky do svého mini skladu. To bychom pro dnešek měli, ale stejně mi pak v hlavě vrtalo, jestli jsem konverzaci neměla náhodou rozvést. Vidím, jak se Petra vrací a ptá se mě: ,, Kam zmizel „Pan hasič“?“….Odvracím: ,, Přeci do skladu ne.“ Teď, aby to nevypadalo, že hasiči sedí jen ve skladu. Jejich náplň práce je pomoc s chodem nádraží a vyzvedávání osob z vlaku či doprovodu k vlaku se zavazadly. Nebo také například pomoc hendikepovaným uprchlíkům se dostat do registračního centra. Tentokrát měla na starosti doplňování zásob Petra, spíše se na tuto pozici jmenovala. Ta neustále běhala do sladu, kdy už pak „Pan hasič“ si přišel na chvilku opět pokecat. Já si ho neustále prohlížela, ty oči, ztrácela jsem se v nich, až se naše oči střetly. Petře byl hasič také velmi sympatický, proto se ho neustále ptala, kdy bude zase na nádraží. Sám „Pan hasič“ jí několikrát zopakoval, že neví, ale Petra  byla dost neurputná. Za to my dvě byly již domluvené, že společná směna nás čeká v pátek. Ona chodila jen, některé dny,  jelikož normálně pracovala. Já měla času více, takže pro mě bylo lepší ho trávit na nádraží než sedět doma. Po odchodu z hlaváku mi vrtalo hlavou, že zřejmě nejsem jediná komu se „Pan hasič“ líbí. Což mě postavilo do pozice, kdy jsem nevěděla, jestli na něho mám dál myslet. Ale na druhou stranu moje hlava do teď byla plná jeho, než jsem začala přemýšlet nad ním a Petrou. Petra byla v konverzaci daleko víc otevřenější a jistější. Zítřejší směna mě čeká opět jako dnes, 6 hodin. V celku to utíká rychle, stále není moc času se zastavit. Uprchlíků se nachází na nádraží pořád přes tři sta lidí. Správa železnic spolu s Českými dráhami se domluvili na přistavení spacího vlaku, jelikož kapacita noclehárny již nestačila. Přišel na řadu pátek, moje směna začíná v pravé poledne. Dnes jsem došla na registraci, kde dneska neseděla Tereza. Zaskočilo mě to! Místo ní seděla starší paní, která mě prosila, abych si šla sednout na registraci místo ní. Prý musí odejít a nemá tam, kdo sedět. Odmítla jsem. Nevím, jak interní systém funguje a hlavně, tam bych jen seděla. Poté, co jsem odešla do občerstvení se za mnou vydal další dobrovolník, aby mě uprosil na registraci se slovy: ,, Vás je tady moc, tak bys mohla jít na tu registraci. Ty sem chodíš často, takže víš, jak vše funguje.“ Nakonec jsem kývla, jinou možnost mi nezbývala. Dostala jsem rychlokurz, který se mi do hlavy stejně neuložil. Na registraci jsem seděla, jak pecka. Čekala, až někdo přijde ve tři hodiny se přihlásit na registraci nebo odhlásit se ze směny. V časovém rozmezí tří hodin jsem si jim přerovnala vesty pro dobrovolníky a celý stánek, měli to neuspořádaný. Dneska byla schůze Správy železnic, hasičů a organizace působící na nádraží. Kolem registračního stánku prošel prošedivělý starší hasič, jehož příjmení je Zmizík. Hned mě zdraví a já jeho Dobrý den. Po schůzi se zastavuje u mě a říká mi: ,,Alexandro, prosím tě, proč mi vykáš?“…. obracím: ,, Přijde mi normální, že starším vykám.“ Zmizík byl dost neodbytný a zvědavý. Podal mi otázku: ,, Kde jako bydlíš?“ Co je nějakému cizímu chlapovi do toho, kde bydlím. Odpověděla jsem mu: ,, Daleko, asi hodinu a půl cesty.“ Vymyslela jsem si to, přece mu nebudu říkat kde. Následovala další otázka z jeho strany: ,, Nevypadáš dneska nějak jinak, ty jsi na namalovaná?“….. Odvracím: ,, Takhle chodím každý den.“ A on zase: ,, Já tě takhle ještě neviděl.“ Řikám mu: ,, No, protože jsi mě viděl jenom dvakrát.“ Pak už naštěstí nedával další otázky, rozloučil se a odešel prosklenými dveřmi na Magistrálu. Párkrát si do stánku přišla sednout koordinátorka Hanka, pak jí opět vytáhla televize, která s ní chtěla natáčet. Z ní jsem měla v celku respekt. Doufala jsem, že v 15:00 končí i má služba na registraci, a přemístím se na zbytek dne do občerstvení. Byla jsem dost naivní, jelikož na registraci opět na další směnu nikdo nebyl, takže moje služba tam se prodloužila o další tři hodiny. Z dálky vidím, jak přichází Petra s kávou ze Starbucksu a udiveně se na mě dívá, co dělám dneska na registraci. Vysvětluji, co se vše dneska semlelo. Jenže, když jsem viděla, že Petra je v občerstvení, nevydržela jsem sedět ve stánku. Neustále jsem pendlovala mezi registrací a občerstvení. A hodiny odbíjí šestnáctou hodinu a na řadu přichází střídaní směn hasičů. Sedím ve stánku, který je naproti skleněným z Magistrály. Vcelku jsem byla zvědavá, kdo přijde vyměnit stávající drážní hasiče. První vchází vysoký tmavovlasý hasič s oranžovou vestou velitel zásahu a prodírá se lidmi v hale. V myšlenkách mi proběhlo, dneska asi opět nic. No pozor, v delším intervalu přichází pomalou chůzí další vysoký hasič. Na sobě má tmavě modrý mundúr, na boku připnutý černý rukavice a na hlavě kšiltovku. Prochází dál směrem k občerstvení, kde se zdraví s Petrou a dál pokračuje do skladové místnosti. Hlavou mi proběhlo, že momentálně dneska jsem na špatném místě. Když jsem minule viděla, jak moc akční byla Petra v konverzaci, nemohla jsem to jen tak nechat. „Pan hasič“ vylezl ze skladu a spolu se svým parťákem se umístili k dvoukřídlým dveřím odkud sledovali dění v hale. Po chvíli, jak prochází kolem registračního stanu a berou zavazadla lidí cestující dalším spojem do Německa. Za chvíli jsem se podívala směrem do občerstvení, no koho tam nevidím. Petru a „Pana hasiče“. Já umístěná na druhý straně, sledující, jak ty dva si tam povídají. No nic, vstala jsem ze svého místa a šla si do občerstvení pro pití. Přicházím, zdravím a „Pan hasič“ na mě hned vybalil: ,, Tobě se líbí Čnubl?“ Nevěděla jsem o koho se jedná. Pak mi bylo vysvětleno, že se jedná o trpasličího hasiče. Hned jsem reagovala: ,,Ježíši ne, prosím tě, to si tady vymyslela Petra.“ Kdyby to bral, aspoň jako srandu, jenže on to myslel vážně. Na to hned Petra začala opět se svatbou a kinem. Já myslela, že se mi rozskočí hlava. Vnitřně jsem odcházela rozzuřená na registraci, kam jsem se musela vrátit. Tam jsem také zůstala a zdálky pozorovala, jak si spolu povídají. Znervózňovalo mě to!…. O čem asi mluví….. Jeee, jak ona se něho kouká. Sebrala jsem si registrační papíry a šla úřadovat z občerstvení…. „Pan hasič“ se mě ptá: ,, Co si tam zapisuješ?“… odpovídám: ,, No přeci fajfky.“ S Ondřejem se na sebe pousmáli. Najednou vidím, že se blíží šestá hodina a přichází nový dobrovolníci. Vystartovala jsem na registraci si je odfajfkovat. Rychlostí blesku jsem byla zpátky, ale bez tužky, ta se mi někam vytratila. „Pan hasič“ šahá do své náprsní kapsy a vyndá tužku, kterou mi následně dává. Potěšilo mě to. Jenže hodiny ukazují šest hodin večer a já bych měla jít domů, ale opět nikoho neměli na registraci, zůstala jsem. Když jsem to řekla Petře, také zůstala, ale v občerstvení. To na tom nic neměnilo, že jsem dokázala být všude i na registraci. Aspoň, že se vyměnila koordinátor, Hanka odešla a místo ní přišla Majda. Ta mě měla ráda, takže práce s ní byla velmi příjemná. Nevadilo, že nejsem na svém místě, ještě když jsem tam zůstala dobrovolně déle. Nezůstala jsem tam kvůli tomu, že by mě registrace velmi bavila, ale kvůli němu, takže jsem dál pendlovala mezi registračním stánkem, občerstvení, páskováním uprchlíků a tlumočením. Majda mě poprosila, jestli bych jí nešla překládat, potřebovala opáskovat uprchlíky, aby mohli jít spát do spacího vozu. Mezitím končila směna, co trvala od 18:00 do 21:00. On stále byl na nádraží a já si troufla říct, že si dám ještě další směnu. Jen jsem doufala, že Petra půjde domů, jenže ona řekla: ,, Já tady ještě zůstanu, nebudu dobrovolničit.“ Já byla v šoku. Do toho přišel další koordinátor Tibor, malý silnější kluk, který rád řídil lidi, byl dokonce menší než já. Hned, jak viděl, že nejsem na místě registrátora, dostala jsem od něho sprda….,, To si nemůžeš takhle chodit, kde chceš, tam prostě neustále někdo musí sedět.“…. důrazně mu odpovídám: ,, Já tady ani být nemám, jsem tam dobrovolně už od 12 hodin, což je už čtvrtá směna.“ A hned mlčel. Já stále pobíhala po nádraží a doprovázela skupiny do spacího vlaku. Když jsem přiběhla zpátky do haly, vidím, jak uprostřed stojí „Pan hasič“, Ondřej, Petra a Tibor. Vykecávali se tam, jen se na mě podívali a zeptali se, jestli vůbec jdu dneska domů. Místo toho, aby Tibor hýbnul zadkem a přidal ruku do práce, tak tam stál, aby mu něco náhodou neuteklo. Vrátila jsem se podruhé z nástupiště a jejich debatní kroužek se přesunul k občerstvení. Já už nechtěla nic dělat, stoupla jsem si k nim a povídala si. Najednou Petra na mě vychrlila větu: ,, Dej mi tvůj instagram.“ A do háje, nechtěla jsem nikomu dávat svůj instagram, ještě když všichni stojíme v kroužku. No, Petra mi hned strčila její telefon, ať své jméno napíšu do vyhledávače. Uf, je to mi mezi námi dvěma. Jak stojíme u občerstvení vidím, jak stánek funguje s jinými dobrovolníky. Nefunguje. Zrovna se sešla parta, která by jen rozdávala, neustále potřebovali doplňovat zásoby, i když bylo dané, že na noc se jídlo už moc nevydává. Mezi touto partou byla slečna, která nerespektovala žádné pravidla. Do skladu si chodila sama a i se sama obsloužila. Hasiči nechápali, jak může být někdo drzí. Kdyby jí řekli, hele vezmi si tam, co chceš, prostě jsme domluvený. Takového nic nepadlo. Najednou vidíme, jak slečna vychází s hromadou croissantu, Ondřej na ní: ,,Tobě to někdo dovolil, řeklo se, že se nic brát nebude.“ Slečnu s napomenutím nebyla spokojená a plnou náruč croissantu vrazila Ondřejovi do rukou. Poté chtěla projít, vedle mě byla široká ulička, ona si vybrala místo, kde jsem se opírala a čekala dokavaď neuhnu. Odsekla jsem jí: ,, Říká se s dovolením.“ V ten moment se na mě všichni podívali, jestli jsem to náhodou nepřepískla. Hasiči nezapomněli dodat: ,, Teď bych nechtěl jednu schytat.“ Bylo mi trapně a na to hned Tibor, že je čas, abych šla domů. Nešlo odejít. Do toho se přišla slečna zeptat Ondřeje, jak mu croissanty chutnaly, který se na ní nechápavě podíval. Asi jsem měla jít, protože hned na to se vytáhlo téma Čnubl. Tentokrát s tím začal „Pan hasič“, všechny velmi zajímal drb, který vznikl ze srandy. Bohužel tomu i věřili. Nevěděla jsem, jak je přesvědčit, že se mi trpasličí hasič nelíbí. Já v kroužku stála vedle hasičského kluka, který se mi líbil a on mi dohazoval Čnubla. To je fakt konec a ještě Petra se u toho náramně bavila. Myslela jsem si, že to bude pohodových pár minut před půlnocí, ale Tibor mě neustále upozorňoval, že už bych měla jít domů. Během pěti minut snad stokrát. Občerstvení potřebovalo opět doplnit zásoby, nevím teda jaký, ale budiž. Ujal se toho „Pan hasič“ a odešel do skladu. Mezitím mi napsala kamarádka, že na mě čeká před nádražím. Zrovna odcházím a on tady není… Loučim se, aspoň se zbytkem. S ním jsem se nerozloučila, bylo mi to líto, ale nemohla jsem čekat, až se vrátí. Tibor mi kladl, abych zítra nechodila. Pak mi dochází, že Petra stále zůstala. Divný. Odjíždím domů bez rozloučení, ale na to, že dnešek byl velmi komplikovaný, tak jsem byla ráda, že ledy se mezi námi prolomily a mi se začali povídat…                                                    Pokračování v dalším díle…