I válka přináší ovoce – část I

 

Koncem roku sedím doma zalitá slzy s myšlenkami, jestli se slova, který čtu na internetu stanou skutečností. Hlavou mi hned proletí, vždyť jsem sama a ne moc v dobrém psychickém stavu. Co když začne válka a já se z tohohle stavu, jen tak nedostanu. Před sebou jsem měla jen černé scénáře. Strach mě doslova pohltil.

S začátkem nového roku jsem se rozhodla pro vyčlenění pár měsíců pro sebe, abych si po předchozím náročným roku užila aktivity, na které jsem do teď neměla čas. Můj psychický stav se den od dne lepšil, vydržel pouhý měsíc a půl.  Datem 24.2.2022 se slova z konce roku opravdu naplnila. Celý dny jsem nedělala nic jiného než koukala na zprávy a stále aktualizovala informace na internetu. Nechápala jsem, co se děje. Opět se ve mě ocitl pocit strachu. Za týden odjíždím sama na hory, jenže já pořád slyším o jaderné válce a svého dědečka mám připojeného na ventilátoru na covid oddělení. Táta mě utěšoval, že je schopný pro mě přijet, že mě v tom nenechá. Do Krkonoš jsem nakonec odjela, strach u mě panoval, ale pročištění hlavy jsem potřebovala. Domů jsem odjížděla po týdnu spokojená a nabitá energií. Hned večer moje kroky směřovaly na Václavské náměstí si poslechnout Zelenského projev a vidět podporu pro Ukrajinu. Jeho slova наші серця з Україною.

Když jsem konečně pochopila, že nás se válečný konflikt asi týkat úplně nebude, dostala jsem odvahu se přihlásit s pomocí. Měla jsem velké nutkání nabídnout svou pomoc. Opět nastala fáze, kdy jsem obětovala svůj volný čas pro druhé. Ale já odolat nemohla. Slova Zelenského mě nakopnuly a začátkem března jsem se zabydlela v Kongresovém centru mezi dětmi z Ukrajiny. Moje pocity byly dost smíšené a jistota v mé duši moc nepanovala. Jen přeci trávit čas s dětmi, jenž jsou úplně v cizím prostředí mezi cizími lidmi, který vidí poprvé. Ale! Děti byly nadšený z jakéhokoliv programu. Po každém dalším dni jsem odcházela s radostí a těšila se na další příchod do centra. Teoreticky domů jsem se chodila jenom vyspat, nevadilo mi to, žila jsem pro to. Vidět radost druhých a vykouzlit jim úsměv na rtech ve mě vyvolávalo nepopsatelný pocit.

Při každé další návštěvě mě psycholožka nepoznávala, znala mě pouze jako smutnou princeznu, která si pravidelně chodí vylévat srdíčko… Koncem března pomalu končilo centrum pro uprchlíky na Vyšehradě a stěhovalo se do pražských Vysočan. Mě se nabízela jediná možnost přemístit na Hlavní nádraží  v Praze. Mé pocity byly smíšené, jelikož mě mé okolí od toho odrazovalo, abych to vůbec šla zkusit. Kolem mě se točily věty ,,Když už ano, tak jen jednu směnu,“ ,,Musíš se šetřit, vzpomeň si na loňský rok,“ ,,Semele tě to“. Jak kdyby mi nikdo nevěřil, že bych to mohla zvládnout. Vždyť jsem to zvládla v KACPU, tak to půjde i na hlaváku. No… a teď počkat, můj první den na nádraží jsem chtěla vnitřně utéct. Došlo na slova ostatních. Že by měli pravdu? Uvidíme dál. První den byl nevšední, nevěděla jsem, co mám dělat. Najednou tam vládnul zavedený systém, kterému jsem nerozuměla. Na malém prostoru, velké množství lidí, který se neorganizovaně přemisťovali z jedno rohu do druhého a cestou se zastavili v občerstvení. Tam si nabrali vše, co potřebovali. Já si připadala, jak někde na tržišti, protože se všem dávalo ve velkém množství několikrát denně. Už tehdy v asistenčním centru se zásoby jídla zužovaly a to tam uprchlíci trávili daleko více času než na nádraží.

Teď na mě v nádražní budově padlo doplnění zásob, malá místnost, kde sedělo šest chlapů hasičského záchranného sboru správy železnic. Žaludek jsem měla lehce na vodě, strach mi proběhl celým tělem. Co jim asi řeknu, proběhlo mou hlavou, jen přeci měla jsem z nich respekt. Přicházím k dvoukřídlým dveřím, procházím kolem postávajícího hasiče se security a nervózně se ptám o  doplnění vod. Radši na něho moc nekoukám. Odpovídá mi, tak pojď se mnou do skladu, ať si vybereš vody. Ve skladu se nachází malý supermarket, který hlídali hasiči. Mozkovými buňky mi proběhlo, ať nenavazuji oční kontakt a mám to rychle za sebou. Odnesla jsem si jen vody do občerstvení, se kterými mi pomohli a modlila se, aby už nic nedošlo. Ono vcelku docházely zásoby často. Poté už se této funkce ujal někdo jiný. První směna na hlaváku byla jednoznačně šoková. Hned poté jsem se zařekla, že moje nohy na nádraží pomáhat nevkročí. Já tam nepatřím, zde to není jako v KACPU. Po pár dnech, kdy jsem si řekla, že tam nevkročí, mi to trošku chybělo. Ano, moje kroky se vrátily zpět na místo činu, ale tentokrát v ranních brzkých hodinách. Budík na 3:40, následný odjezd do budovy Fantovy kavárny. Chtěla jsem mít volné odpoledne, pak padla možnost na ranní variantu. Směna byla velmi náročná. Šla jsem tehdy třikrát, poté mé síly přestávaly fungovat. Celé dny mé tělo proleželo v posteli a přemýšlela, proč se mám trápit. A to tam strávený čas byl pouze ob den. Řekla jsem ,,Končim.“ Neskočila jsem, pokračovala jsem pouze přes den.

Z počátku jsem se styděla mluvit i v ruštině, proto jsem si své jméno psala v latince. Začala jsem během směn potkávat lidi, se kterými se dalo pěkně povídat. Byli jsme vždy spolu nějaký čas, stát tam a dívat se blbě na sebe, bylo divný. V občerstvení většinou nebyl tlumočník, takže komunikace se musela zvládnout nohama rukama. Já uměla ruský jazyk, se kterým bez problému dá domluvit s kýmkoliv z východu. Nevěřila jsem si promluvit v ruštině, abych náhodou nedělala chyby. Jednoho dne, mi nic jiného už nezbývalo. Směna bez tlumočníka se nedala zvládnout. Přepsala jsem si své jméno Alexandra na cedulce azbukou „Александра„. Tím jsem se pasovala na tlumočníka občerstvení. Tato akce mě nakopla chodit na hlavák daleko víc a víc. Začala jsem si věřit! Jen vykání stále zůstalo, bylo mi blbé jim tykat, i když to všichni praktikovali na běžné bázi. Každým dnem se ve staré čekárně Fantovy kavárny mezi dobrovolníky střídaly skvělý holky, se kterými jsem našla i společné téma. Mezi nimi byla Slovenka Katarína, bylo jí kolem 30 let, notovaly jsme si při každém tématu a věci viděly podobně. Pokaždé se domlouvaly na dalších směnách. Při našem štěstí jsme vždy narazily v občerstvení na Bohunu. Bohuna byla dobrovolnice, která celkový nátlak nezvládala. Řvala po dětech, neuměla pracovat s emocemi, kdyby mohla rozdá i stan, ve kterém se občerstvení nacházelo. Pokaždé jsme se na sebe podívaly a s údivem nechápaly, že emočně nezvladatelnou dobrovolnici ještě někdo nevyhodil. S Katarínou směny utíkaly rychle, ale došlo na dny, kdy kvůli zaměstnání musela přestat chodit. Bohužel jsme si na sebe nevyměnily kontakty a cesty se rozplynuly. Jen Bohuna zůstala.

Strávené dny na hlavním nádraží přibývaly. Mé směny nebyly jen tří hodinové, stupňovaly se na 6, 9 a 12 hodin. Byla to droga, se kterou nešlo přestat, já se na nádraží těšila, jak malé dítě na Vánoce. Na nádražní prostředí jsem si navykla i co se týká komunikace s ostatními dobrovolníky, jenž nebyli v občerstvení, ale pomáhali na dalších stanovištích. I z SŽDC hasičů jsem nebyla tolik nervózní, střídající směny jsem již znala. Tedy jen to poklusávalo s hasiči z Ústí nad Labem, Kralup nad Vltavou či Liberce ti vždy celou směnu byli zdrženlivý a nezapojovali se do jakékoliv komunikace. Za to s pražskými drážními hasiči směny utíkaly jako voda. Jejich směny se mi zaryly do paměti, teda spíše jeden hasič z jich směny. V té době se stále nosily roušky, i přesto že jsem nevěděla, jak vypadá, jeho oči vypovídaly o všem, ztratila jsem se v nich… Netušila jsem, že se namotám a nedostanu ho z hlavy. Jediný, co jsem s nim promluvila, když bylo potřeba něco doplnit. I přesto mi mé břicho mohlo explodovat motýlky. Pokaždé se naše směny míjely, takže ten čas s nim byl krátký. Vždy jsem odcházela rozpačitá, chtěla jsem se do nádražní čekárny vrátit…vidět hasiče, jehož jméno jsem ani neznala. V mých očí se vyjímala jeho vysoká postava v hasičském mundúru, na nohách polobotky a na hlavě naraženou kšiltovku HASIČI. Každou další službu jsem si přála vidět neznámého „Pana hasiče“….

                                             Pokračování v části II